Chtěla jsem navštívit co nejvíce hezkých míst v Plzni. Dozvěděla jsem se, že organizace Pěstuj Prostor, která zvelebovala městskou plovárnu, pomáhala opravit i toto místo. Svítí sluníčko, a tak jdu pěšky. Uličkami, kde jsou domy se zahradami, o kterých jsem vždy snila, se dostanu na místo. Poznám to podle tří cihlových stavbiček a zvuku tekoucí vody. Stromů je tu docela málo. Klesající slunce tvoří dlouhé stíny a místy osvětluje studánku tvořenou dvěma prameny, která vrhá odlesky na všechny strany. Je to tu krásně upravené, milé a jemné. Ani ptáci tu moc nezpívají, jen tak potichounku štěbetají a voda teče. Po chvíli si všimnu jedné zajímavosti. A totiž pocitového pramene, stranou od prvních dvou. Abyste se dostali k místu, kde kdysi pramen vyvěral, musíte se zout. Cestička je sestavena z různých přírodních materiálů. Z mechu, klacků, kamenů, polínek, větviček a listí. Mně se nejvíce líbilo projít se po slámě, která se propadala jako vata. Cestička vede tudy, kudy před válkou údajně vedl i pramen. Ten vyschl, když do těchto míst spadla bomba. Jdu si ještě prohlédnout ty další dva prameny. Potom si opláchnu chodidla a zamířím zpět – okolo těch velikých zahrad zase domů.