Vystoupím z tramvaje na smluvené zastávce. Bez zaváhání zamířím k osobě v kloboučku. ,,To je určitě ona.“ Do zahrady se nikdo nehodí lépe. Na místě mi Alena ukazuje záhonky. Mám pocit, že tu pěstují skoro vše. Petržel, bazalku, rajčata, čili papričky, čekanku, řepu, saláty, hrášek, špenát. V rezavé maringotce na nářadí si všimnu kromě dospělých bot ještě dětských. ,,Ano, do komunitní zahrady se angažuje hodně rodin s dětmi.“ S hráběmi, motyčkou a vidlemi směřuji k plevelem zarostlému záhonku. Tohle bude moje práce. Plít. Beru si klobouk a rukavice a dávám se do práce. Když to mám hotové, můžu zasadit řepu a čekanku. Potom už jenom zalévat. Zvlášť, když jsou takováhle sucha. Na konec si ještě vytáhnu pár mrkví a do tašky mi Alena přihodí i rajče, salát, cibuli, petržel a čili papričku pro maminku. Když procházím okolo květáku, vzpomenu si na dědečkovu polévku. A po cestě domů mě doprovází vůně bazalky linoucí se z tašky. A tak večer nemůžu odolat a udělám si salát. Musím pochválit všechny zahradníky, kteří na této úrodě pilně pracovali.