Dobrovolnicí na Finále aneb Od uvaděčky po chůvu

Úvodem by bylo smyslem říci, že si nerozumím s dětmi. A i když jsem během festivalu Finále chvíli hlídala dětský koutek plný hyperaktivních stvoření, kterým bylo zatěžko pochopit, že plíce mám jen jedny a střežila v Depu digitální hřiště místo zběsilého vítání filmových fanoušků v Měšťanské besedě, akci jsem si velmi užila. Bylo to zase úplně něco jiného, než jsem byla já osobně zvyklá. Tak především mimo obvyklé Andělské vybavení mě čekalo bleskové fotografování na dobrovolnickou akreditaci. Proběhlo to asi názorně: „Postavte se takhle sem.“ „Proč?“ „Děkuji.“ A výsledek podle toho také vypadal. Tu kartičku jsem radši strkala za sáčko…

Zákulisí festivalů nebo jiných akcí se zdá být synchronizované. Tedy původně jsem na to tak nahlížela. Ovšem v době, kdy jsem vběhla do Besedy s navlhlým kostýmkem (nestačil uschnout) nebo mi při hře na honěnou s dětmi  běhaly hlavou nejrůznější myšlenky (od „chci pryč“ po „co teď sakra mám vymyslet za další hru“), jsem pochopila, že mysl lidí není v elitní společnosti filmových hvězd jednotvárná.

Jsou události, na kterých se necítím zbytečná, ale i události, kde by místo mé osoby mohli postavit stojan na deštníky a vyšlo by to stejně . Ne však, že bych na Finále držela deštníky, jen jde o princip. Ale i tak mě potěšilo vyvedení z omylu po směně upřímným „Moc děkuju za pomoc“. I když ve většině případů vypomáháme u maličkostí, k utvoření celku to asi hodně znamená, jak se k nám dostává z produkce.

Hodně lidí se ptá na to, proč se „dřeme“ bez finanční odměny. Benefity jsou mnohdy víc než nějaká ta stovka. Abych uvedla čerstvý a konkrétní příklad: Finále – volné lístky na projekce. Není nic lepšího, než někomu darovat příjemný večer v kulturním stánku.

Závěrem bych se chtěla podělit o jeden veselý úkol, který jsem jako dobrovolník měla na Finále splnit. Bylo přibližně 16:00 19. 04. 2016 – úterý. Stává se, že je jedna projekce beznadějně vyprodaná a druhá zoufale děravá… Já měla to štěstí (později smůlu), že jsem v tuto odpolední hodinu byla plonkový dobrovolník, který se báječně hodil jako herec. Mým úkolem bylo dělat diváka na poloprázdném sále s delegací. Název filmu mi nikdo nebyl schopen říci, i když se jednalo o jakousi premiéru nebo předpremiéru. Neštěstím ve štěstí bylo, že nikdo v tu dobu nehlídal již zmíněný dětský koutek, takže jsem poslání zaplnit sál svým tělem nesplnila.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *