Nové divadlo si najdu na mapě a vyrazím. Cestou si představuji plno lidí, jak proudí na výstavu. Já u vchodu návštěvníky informuji o všem potřebném. Ale jak to tak bývá, představy se téměř nikdy neshodují se skutečností. U pokladny se hlásím jako dobrovolný pomocník. ,, Ano, pojďte za mnou, já vám vše ukážu.“ U vstupu do místnosti mě trochu zaráží, že nevidím žádné boty. Všichni by si je totiž měli zouvat. Že by tu nebyl jediný návštěvník? Slečna mi oznamuje, že pondělky bývají slabší. Ale je to tu milé. Velikými okny pozoruji pohyb mraků, aut a lidí. Jen škoda, že nikdo nemá náladu jít na výstavu. Pravda je, že projekce rychle se měnícího čárového kódu na podlaze, doprovázená velmi hlasitými neurčitými zvuky, není to pravé pro pondělní odpoledne. Tak tady sedím s hudební kulisou. Zavřená místnost se otřásá. Vzpomenu si na mail, který jsem dostala:,, Vaše pomoc je pro nás velmi důležitá.“ V duchu se tomu zasměji.