Jedním z projektů kulturní plzeňské sezóny v jejím „předsednickém“ roce 2015 je představení tzv. nového cirkusu. V České republice se jedná zatím o žánr vcelku neprobádaný. Oficiální materiály ho popisují jako „aktuálně divácky nejpřístupnější a nejpopulárnější formu současného divadla, které kombinuje artistické výkony, živou hudbu a divadelně cirkusovou atmosféru, která je srozumitelná všem věkovým kategoriím, čili i rodinám s dětmi“. Francouzský soubor Cirque Trottola, jenž spojil síly s dvojicí akrobatů Branlo a Niglo (známou též jako Petit Théâtre Baraque) platí za absolutní špičku tohoto uměleckého odvětví. I díky solidní propagaci jsou 4. února na jejich představení Matamore zvědavy desítky návštěvníků, kteří cirkusový stan v areálu za Plazou naplňují až po střechu. Ve dvouhodinovém představení jsou pak svědky kvalitního cirkusového a divadelního řemesla s několika silnými okamžiky, které jsou však střídány mnoha vysloveně hluchými místy.

Cirque Trottola je pro našince bezesporu nezvyklou záležitostí. Pojetím, bohatými kostýmy, šansonovým hudebním doprovodem i představou toho, co si lze také představit pod pojmem „cirkus“. Nic grandiózního, kde se vystoupení střídají ve zběsilém tempu. Vše je zde menší, komornější, intimnější. Jen šest účinkujících. A ze zvířat pouze jeden malinkatý voříšek.

Mnoho možností skýtá už šapitó s malým kruhovým jevištěm uprostřed, kdy obecenstvo je účinkujícím opravdu na dosah ruky. Vrcholné využití tohoto potenciálu ukazuje soubor v asi nejadrenalinovější scénce večera, kdy herečka kolem sebe zuřivě práská dvěma dlouhými biči. Jen málokdo v té chvíli závidí lidem v první řadě… V některých chvílích se herci zjevují a pohybují regulérně mezi diváky v hledišti. Nedokážu se však ubránit pocitu, že vzájemné blízkosti s diváky měli herci využít ještě více. Toto místo si vysloveně říká o vzájemnou kooperaci a komunikaci během představení. Dochází k ní jen minimálně a je to škoda.

Celé představení se nese ve znamení propojení akrobatických kousků s hranými scénkami. Ty se odehrávají ve stylu lehce absurdního konverzačního divadla. Tento žánr (a nic proti němu) je však už ze své podstaty poněkud „rozvláčný“. Spojení s něčím tak dynamickým, jako je artistické číslo, zde působí mnohdy až nešťastně. Už jen proto, že s nadšením přijímané kousky Branla s Niglem dostávají v celkové stopáži představení určitě menší kus než divadelníci.

Za této konstalace navíc vzájemné symbióze mezi publikem a účinkujícími rozhodně neprospívá jazyková bariéra. Hlavně začátek představení, kdy se svým monologem vystupuje hlavní postava – chvastoun Matamore, se odehrává celý ve francouzštině. Pravděpodobně, co se týče vtažení do budoucího děje, jeden ze zásadních okamžiků večera se tak většině diváků (včetně autora tohoto článku) jaksi ztrácí v překladu. Postupem času se herci pokoušejí udělat z nevýhody přednost používáním jakési roztomilé česko – francouzsko – anglické jazykové směsi. Tato strategie s sebou sice nese pár vtipných momentů, nicméně světlo do celkového porozumění kontextu jednotlivých scének (byl-li tedy nějaký) příliš nevnáší.

Lehkou rozpačitost, kterou cítím, vyposlouchávám po představení i z hodnocení jiných odcházejících diváků. I přes použité kvalitní suroviny, atraktivní vzhled a příjemnou obsluhu jsem od téhle francouzské speciality očekával přeci jen výraznější chuť.