K Lochotínskému pavilonku přicházím téměř na poslední chvíli, ale je mi naprosto jasné, že dav, který se shromáždil před ním, bude mou společností pro další dvě hodiny mého života.
Oblékám si reflexní vestu a přemýšlím, jak vyfotím celý dav. Nejprve začne mluvit Adéla Šmausová, vítá nás a je zřejmé, že si s ní pohrává nervozita. Naopak Lukáš Mácha, náš druhý průvodce, se jeví jako pohodář, kterého nic nevyvede z míry. Obejdeme pavilonek, zamíříme k altánku (pár šťastlivců i do něj) a sejdeme k Poustevně – zvědavci se snaží podívat se skrz hromadu balvanů před vchodem dovnitř a já se naopak snažím dostat se k průvodcům, což není vůbec jednoduchý úkol. Brodím se blátem mimo cestu, abych obešla dav, který se snažím zachytit na svých snímcích.
Procházíme podchodem, což mi za normálních okolností nečiní žádné problémy, ale jak se zdá, dav a stísněné prostory nebudou moje hobby.
Zastavujeme se naproti Procházkově ústavu. Posloucháme krátkou historii.
Už se těším na židovský hřbitov, ke kterému máme namířeno, ale musíme přejít přes přechod, což není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Sešlo se nás moc, a tak přecházíme natřikrát. Vzhled hřbitova mě velmi zaskočí, už jen jeho velmi jednoduchým plotem nebo nízkým počtem náhrobků. Když míjím naše průvodce, zjišťuji, že nejsem sama – lidé se ptají nejen na plot, ale i na náhrobky.
Čas nás tlačí a my koukáme zpoza zídky na Plzeň. Do toho nám v uších zní výklad v podání Lukáše a Adély. Když už není k tomuto místu víc co dodat, těšíme se na skrytou zahradu. Jdeme po rozbahněných cestách a starém terénním schodišti. Osobně obdivuji lidi s kočárky, že se dostali až k cíli. Krátce se zastavujeme za hradbou hřbitova. Zatímco Lukáš sděluje informace návštěvníkům procházky, já se pouštím do hovoru s Adélou.
Naší předposlední zastávkou jsou zdejší prameny. Nyní jsou znečištěny kvůli výstavbě nemocnice, ale dříve se v této vodě dokonce křtily děti.
Po cestě ke kostelu se se mnou Adéla dělí o sójový suk a tím si mě stoprocentně získává. Už před tím na mě působila sympaticky, ale jídlo je prostě jídlo.
U kostela si zájemci kupují knihy, které jsou v mžiku vyprodané. To už se touláme po hřbitově, který přiléhá ke kostelu. Tam se zanedlouho podíváme.
Přichází pán, který nás seznámí s historií kostela i hřbitova a posléze nám zazvoní na zvon. Ten jinak bimbá jen v poledne a v šest večer. A když už není co dodat, vydáváme se prozkoumat kostel. Mě mimo jiné velmi pobaví láhev s etiketou „Svěcená voda“ A pak už hurá domů – do tepla.