Sedmého listopadu napsaly další kapitolu populární Sousedské procházky. Akce „Zákulisí velkoměsta – Jak se žije na Place“ slibovala zavést její návštěvníky do opomenutých míst, kam většina plzeňských obyvatel zabloudí maximálně omylem. K bydlištím chudých, povětšinou romských rodin, které naráží na překážky, o jejichž existenci ti, kteří žijí v relativním blahobytu, sotva tuší. Právě takovým místem je i „Plac“ – menší sídliště s cejchem ghetta mezi Korandovou a Plachého ulicí, kde žijí desítky lidí mnohdy bez práce, těžce zadlužených a závislých na sociálních dávkách. Právě v jejich společnosti a prostředí, kde žijí, měli návštěvníci procházky strávit trochu svého času ze sobotního odpoledne.
Původní pesimistické předpoklady ohledně účasti se naštěstí nepotvrdily, a tak mohl průvodce celé akce – antropolog Tomáš Hirt, přivítat zhruba dvacet zvědavců. Bohužel, nepotvrdily se ani předpoklady optimistické – totiž ohledně programu procházky. Ten byl totiž značně osekaný. Důvodem byla již další nechuť obyvatel sídliště vystavovat sebe i své rodiny návštěvníkům jako zvěř v ZOO. Pochopitelné. Avšak celá procházka, jež se těšila slušné popularitě a dočkala se několika repríz, však tímto vlastně skončila a my se onoho 7. listopadu stali očitými svědky její oficiální derniéry. Derniéry bez fanfár, nutno říct. Hirtovi ani jeho dvěma pomocníkům z organizace Člověk v tísni nelze upřít hluboký vhled do této problematiky. Avšak ve světle toho, že celá přednáška o lidech z „Placu“ a důvodech jejich problémů probíhala na chodníku v bezpečné vzdálenosti před sídlištěm, se divák prostě nemohl ubránit pocitu určité plochosti celé akce. Ten neutišila ani závěrečná sklenice libovolného moku na účet podniku v kavárně Inkognito.
Hodnotit však tuto akci negativně by nebylo spravedlivé – už jen kvůli závěrečné debatě, která se po dopití nápojů zdarma strhla. Zejména pak nad dotazem staršího pána, jenž zapáleně řešil zaručené informace ve smyslu, že Romové nemusí v lékárně platit za léky. Tedy i vy, čtenáři tohoto blogu vězte, že tato i další fámy týkající se jakýchkoli výhod, které vznikají jen podle barvy pleti, se nezakládají a nikdy se nezakládaly na pravdě. Pánova úleva byla ve světle této reality skoro až hmatatelná.
Ač se autor tohoto článku občas během přednášky nedokázal ubránit dojmu, že přednášející vidí obyvatele sídliště až moc jen jako oběti systému bez vlastní zodpovědnosti, mělo toto sobotní odpoledne bez pochyby i velký humanistický apel. Protože i kdyby výše zmiňovaný pán byl ten den jediným člověkem, kdo přehodnotí, či jen aspoň začne více kriticky přemýšlet o svých názorech na menšiny, měla tahle derniéra bez fanfár smysl.