Být u světové premiéry divadelního představení se člověku každý den nepodaří. Ti, kdo v nedělní podvečer 1.března zavítali do hlavního sálu KD Peklo, takové štěstí měli. Hodinové dílo Sám mezi lidmi, které vzniklo jako výstup z dramatické dílny pořádané Plzní 2015 v rámci multikulturního projektu Chaloupka strýčka Toma, představila divadelní lektorka, autorka a v tomto případě i jedna z účinkujících Blanka Josephová – Luňáková. S sebou přivezla dalších osm neherců – vesměs cizinců z východní Evropy, kteří v současné době z jakéhokoli důvodu zakotvili v České republice. Ti na jevišti sehráli podobenství o jejich zážitcích a pocitech z nové země, jakožto i o překonávání předsudků, problémů s úřady, pocitů osamělosti či rozdílnosti kultur. Hlavní roli hrálo v tomto představení vyprávění. Avšak zdaleka ne jedinou.

Všichni účinkující se divákům představují a nastiňují jim cesty svého osudu. Od zpravidla těžkého dětství, snů, přání až po současnou realitu a život v nové zemi. Každému jednotlivci pak jeho povídání pomáhá zbytek účinkujících vizuálně ztvárnit. Kromě zvuků z okolních reproduktorů a hraných scének se ve velkém uplatňují dlouhé ohebné pěnové tyče. Z těch jde během chvíle vymodelovat prakticky cokoli. Je libo znázornit cestu autem? Postačí čtyři tyče. Z jedné dlouhé se vymodeluje hlavní část auta – k té si vleze vypravěč příběhu. V rukou má jednu kratší tyč – jako volant. Zbylé dvě představují kola. Zdařile vše přidržují ostatní, kteří pohyby simulují jízdu. Chcete snad vizuálně ukázat lásku? Není nic jednoduššího. Z tyče se dá udělat krásné srdce. A co teprve dítě, když se hovoří o vlastním narození… Stává se, že takové podobenství scénku oživí – např. znázornění ringu v popisu „boje s byrokracií“. Nutno však říci, že se jedná spíše o výjimky a většinou toto praktické znázornění nepůsobí nejvkusnějším způsobem. V některých scénách (např. ve vyprávění jedné ze slečen o její lásce ke koním a jízdě na nich) je pak vyloženě rušivé.

Faktem je, že takto hravý způsob prezentace by spíše seděl k humornějšímu kusu, než je tento. Vyprávění účinkujících je totiž většinou smutné, napínavé, uvažující nebo filosofující. Vtipné jen zřídka. Žádná beznaděj z něj však nevyzařuje. Naopak. Obecenstvo slyší většinou spokojenost, hrdost na vše, čeho vypravěč dosáhl a jeho optimistické očekávání budoucnosti.

Program se poté přesouvá do kavárny Nebe, kde se promítá film o motivaci vzniku této hry. K němu si diváci mohou zakousnout něco z východoevropských specialit a zalít číší vína.

Představení tak končí. Ač svým podáním může u laskavého diváka vzbudit polemiku (nebývá to však u uměleckých děl mnohdy účel?), jedno ukázalo jasně – že touha po poznání a změně je nakonec silnější než strach a frustrace z počátečních neúspěchů.

Účinkující se postupně vměšují do davu a čile s ostatními konverzují. Oni mezi lidmi už nejsou sami.